Hudební shrnutí roku 2020

Rok 2020 je za námi a ačkoli jsme letos všichni byli o koncerty a všechny společenské akce ochuzeni, o novou hudbu nouze nebylo. Připravily jsme si pro vás hudební shrnutí uplynulého roku. Tento článek si můžete poslechnout i jako podcast, kde si o tom všem povídáme trošku víc.

Album

Veru:

Na první místo jsem letos mezi mé nejoblíbenější alba bez přemýšlení umístila album Shabrang, jehož autorkou je íránsko-nizozemská umělkyně Sevdaliza. Její tvorbu mám ráda dlouhodobě a i toto její nejnovější album nebylo zklamáním. Trip hop s prvky jak elektroniky, tak pro ni charakteristikami smyčcovými nástrojem a orientálním nádechem, tak bych její hudbu popsala. Zabodoval u mě i cover alba, na kterém je vyobrazena sama umělkyně s modřinou u oka, která vyjadřuje její těžkou cestu k tomu, kým je teď.

Dalším albem v mé trojici je od kapely Tam Impala, kterou asi nemusím více představovat. Tato ikonická psychedelická kapela měla mezi vydáním nového alba a tím předchozím pětiletou odmlku, takže byla nová hudba fanoušky velmi očekávaná. The Slow Rush vyšlo v únoru 2020.

Mým třetím nejoblíbenějším albem roku 2020 je Dreamland od Glass Animals. Opět vychází po delší odmlce, která trvala 4 roky a byla způsobena nehodou bubeníka. Po vážně nehodě na silnici se musel znovu naučit mluvit, chodit i hrát na bicí. Jak už název napovídá, celé album je hodně zasněné, také obsahuje autobiografické prvky a vzpomínky na dětství Davea Bayley, frontmana kapely.

Péťa:

Na první příčce mých top alb za letošní rok je zcela překvapivě britská kapela The 1975 a jejich poslední album Notes On A Conditional Form. Osobně si myslím, že se touhle deskou The 1975 rozhodně nezavděčili všem, protože je to něco zcela jiného než jsme mohli slyšet doposud, ale to z toho rozhodně nedělá o něco méně hodnotnou desku.

Že se aktuální světová situace promítne v umění bylo jasné, ale já k tomu byla zpočátku docela skeptická. To se ale změnilo letos na podzim, když Nothing But Thieves vydali desku Moral Panic. Mou recenzi na tuto desku si můžete přečíst zde. Líbí se mi, že se Nothing But Thieves nebojí přitvrzovat a řešit ve své hudbě i komplikovanější témata jako je politika.

Další je album, které vlastně není ani tolik album. Je to live záznam Arctic Monkeys z Royal Albert Hall, který vyšel letos v prosinci. Vrátilo mě to zpátky do dob, kdy jsem Arctic Monkeys poslouchala dost často a Live At The Albert Hall jsem na pár týdnů nepustila z uší.

Pod čarou mám album Pink od Two Feet a EP It’s Raining on the Wrong Side of the Window of britských Glass Peaks.

Videoklip

Veru:

Letos vyšlo i plno hudebních klipů a jeden z mých nejoblíbenějších je od české kapely Bert and Friends s Albertem Romanutti v čele. V Bertových videoklipech můžeme pokaždé vidět jeho nové alterego, které zapadá do daného příběhu. Klip k songu Piš mi básně je ale speciální tím, že se odehrává na zakradní oslavě, na kterou byly pozvána všechna jeho alterega.

What Will You Do? Od kapely Sergeant Jammer je klipem, který mi utkvěl v hlavě hlavně díky tomu, že natáčení jsme se s Peťou také účastnily. Natáčel se v létě přes noc a nese se v duchu párty z devadesátých let. Bylo fajn si v klipu zatancovat jako komparz v mojí oblíbené retro košili po taťkovi a také vidět, jak to takové natáčení probíhá.

Videoclub je duo z Francie, které letos vydalo také klip v devadesátkové estetice a to k songu Euphories. Tento videoklip skvěle zapadá do celého jejich vizuálně a já to mám moc ráda.

Péťa:

Opět překvapení, ale mezi tři oblíbence se u mě řadí klip The Birthday Party od The 1975 a to z jednoho prostého důvodu – nikdy jsem klip takového typu neviděla. Ke klipu navazuje i stránka mindshower, kterou kapela po jeho vydání spustila.

The 1975 si nechali vytvořit přesné počítačové kopie sami sebe a ty se procházejí ve virtuálním světě. Klip doplňuje skvělý song.

Video režíroval Ben Ditto ve spolupráci s digitálním umělcem Jonem Emmony.

Společně s The 1975 se mezi mé tři klipové favority dostala i kapela Badflower a jejich klipu k písničce 30. Badlower jsem letos poslouchala taky dost a o to víc mě v červenci nadchl nový singl. Bohužel byl na tento rok poslední.

30, jak už název napovídá, je o věku zpěváka a jeho strachu ze stárnutí. Klip je natočený částečně na one take a, i když to možná zní nudně, děje se tam toho strašně moc a je opravdu dobře zpracovaný.

Českou kapelu post-hudba jsme na našem webu zmiňovaly již několikrát. Já se rozhodla zařadit jejich poslední klip k singlu Bezpečí a klid na třetí místo. V klipu hraje jedinou a hlavní roli zpěvákova přítelkyně Eliška.

Bezpečí a klid vyšla společně s oznámením o nové desce, kterou si fanoušci budou moci poslechnout již na začátku tohoto roku.

Režii, kameru a střih si na starost vzal Štěpán Svoboda.

Akce

Veru:

Můj jediný letošní koncert, co se týče zahraničních kapel, byli američtí Highly Suspect. Zazněly songy z nového alba MCID, ale i plno starších songů. S publikem to tahle kapela prostě umí a celému večeru hodně přidala i skvělá volba předskokanů – Calva Louise.

Další z mých oblíbených událostí roku 2020 byl letní koncert Čau Česko, Ghost of You a 1flfsoap. Sono v Brně se na tento koncert otevřelo těstě po rozvolněných popatřeních po první vlně pandemie a o to byl zážitek silnější. 

O Ruinfestu jste mohly číst hodně jak na našem webu, tak slyšet v dílu podcastu o festivalech. Lineup se mi hodně trefil do vkusu, vystoupila Aiko, Cigarette Syndrome, Ghost of You a nebo třeba Kalle.

Péťa:

Moc koncertů jsem letos nestihla, ale mou oblíbenou letošní koncertovou vzpomínkou byl týden na přelomu února a března, kdy jsem na otočku jela na koncert Two Feet do Berlína a téměř hned po příjezdu jsem odletěla do Dublinu na koncert The 1975. To byl poslední koncert až do konce června. The 1975 zahráli hudbu, kterou vydali později na květnové desce a opět posunuli vizuály o level výš.

Další mou oblíbenou letošní akcí byl buskingový festival Praha Žije Hudbou, na kterém jsem letos dělala hlavní koordinátorku a, i když jsem se tři dny nezastavila, strašně moc jsem si to užila. Praha Žije Hudbou se koná každý rok na začátku léta v Praze a pokud jste o tomhle festivalu ještě neslyšeli, doporučuji příští rok zajít.

Kvůli situaci s pandemií jsem se bála, že letos nezažiju takový ten pravý festival. Spaní ve stanu nebo ranní festivalová pocit. Splnilo se mi to aspoň jednou na Studnice Festu. O něm jsme mluvily už několikrát jak na webu, tak v našem podcastu. Studnice se koná cca hodinu od Pardubic vlakem v městečku Hlinsko. S Verčou jsme tam letos jely, protože jsme tam byly minulý rok. Víc než kvůli lineupu, jsme tam jely hlavně za tou zábavou.

Vizuál

Veru:

Jediný Merch, který jsem si letos koupila, je tričko Calva Louise a to asi z toho důvodu, že Merch i vinyly většinou kupuju na koncertech. Co se týče vizáži, zaujala mě estetika posledního alba The Neighbourhood. Líbí se mi zpracování alterega Jesseho Rutherforda, frontmana kapely a také příběh a to jak do hloubky to kapela vzala. Samotné album mě osobně ale příliš nezaujalo. Také bych chtěla zmínit povedené zpracování vizuálů k novému albu Glass Animals.

Péťa:

Mezi mé letošní oblíbené vizuály bych zařadila rozhodně Moral Panic od Nothing But Thieves. Od album coveru, přes merch ke klipům.

Objev

Veru:

Mým největším objevem jsou již zmiňovaní Calva Louise, které jsem poprvé slyšela na zmiňovaném koncertě Highly Suspect a na našem webu můžete najít rozhovor s celou touhle sympatickou partou. Pokud máte rádi kapely jako třeba YONAKA nebo Black Honey, tohle je něco pro vás. 

Divine Shade mi Spotify nabídlo, když jsem poslouchala Nine Inch Nails a to rozhodně ne náhodou. Tahle kapela z Francie má podobný vibe a letos dokonce vydali nové EP In the Dust. Na Spotify mají pouhých necelých 200 posluchačů, což nechápu a doporučuju je podpořit minimálně fanouškům Nine Inch Nails. 

Nakonec tu mám FKA Twigs. Tu jsem znala už delší dobu, ale až letos mě tahle umělkyně začala hodně bavit.

Péťa:

Hudbu si hodně pojím s určitým obdobím. Symbolem léta pro mě letos byl slovenský projekt Fallgrapp. Při tomhle poslechu si vybavím svou téměř každodenní cestu po Národní třídě. Pokud neznáte moc ze slovenského indiečka, rozhodně doporučuju.

Apre, tak si říká duo z britského Kentu. Ti jsou zas pro mě symbolem letošního podzimu. Typický britpop doplněný o skvělé melodické linky, místy mi trošku připomínají Tame Impala. V listopadu vydali debutovou desku Always In My Head.

V neposlední řadě se mezi mé letošní objevy zařadila alternativní rocková kapela Dead Poet Society. Na první poslech překvapí originálnějším zvukem a nečekanými zvraty. Dost často nedisponuje tím typickým písničkovou osnovou a dokáže být i docela hlasitá. Ale v dobrém slova smyslu. Mrzí mě, že toho mají venku tak málo, ale snad se brzy dočkáme víc.

Singl

Veru:

Poslední kategorií jsou singly a mým prvním je singl Nine Lives od kapely Strange Bones, kterou jsem také objevila loni. Singl vyšel na konci roku pod novým labelem Johnnyho Stevense FRKST Records a spolupracovali na něm i Calva Louise.

Leoniden je kapela, kterou znám od Péťi a miluju každý jejich song. Letos vydali singl L.O.V.E a ten mě opět nezklamal.

Třetí song, který jsem vybrala je od české nadějné kapely Chief Bromden a jmenuje se Beautiful. Beautiful je zároveň součástí jejich nového alba Slunovrat, které je podle mě hodně vydařené.

Péťa:

Singly bylo opravdu těžké vybrat, protože jich vyšlo překvapivě dost.

Na Studnice Festu jsem letos poprvé naživo viděla česko-britské The Silver Spoons a totálně mi to vytřelo zrak. Nechápu, jak jsem je mohla tak dlouho přehlížet. Po návratu ze Studnice v mým On Repeat playlistu se hodně vysoko držel jejich singl Brain Issues.

Psala jsem tu už o slovenském projektu Fallgrapp a o mé letní závislosti. Proto by byla jednoznačně chyba sem nezařadit jejich singl Keď Padal Sneh. A taky je k němu natočený moc hezký klip.

Leoniden je moje srdcovka už několik let. Opět jsme o nich na webu psaly už několikrát. Letos vydali singl L.O.V.E. a spolu s ním i oznámili nové album. Na to se budeme moct těšit ke konci letošního roku.