Studio 54: Drogy, orgie a daňové úniky

Newyorkský klub, kam v sedmdesátých letech chodily ty největší hvězdy, existoval pouze pár let. Jak to tam chodilo a proč neměl obyčejný člověk šanci se do něj dostat?

Studio 54 se nacházelo na 254 West 54th Street, mezi Eighth Avenue a Broadway v Midtown Manhattanu. Nyní je na tomto místě divadlo. Budova byla prvně otevřena v roce 1927 jako Gallo Opera House. Fungovala jako místo zábavy pod různými jmény až do roku 1942, kdy jej CBS začala používat jako rozhlasové a televizní studio s názvem Studio 52.

V roce 1977 tady otevřeli Steve Rubell, americký podnikatel, a Ian Schrager, podnikatel s nemovitostmi, noční klub, přičemž v budově měli i mnoho bývalých televizních a divadelních scén. Klub pojmenovali podle ulice. Klub Studio 54 byl otevřen na vrcholu diskotékového a hudebního trendu a stal se světově proslulým především svými legendárními seznamy hostů – celebrit, omezujícími (a subjektivními) vstupními zásadami (založenými na vzhledu a stylu člověka) a hojným užíváním drog. V roce 1980 se klub zavřel poté, co byli jeho zakladatelé obviněni a následně odsouzeni za daňové podvody. Klub prodali Markovi Fleischmanovi, který ho znovu otevřel, a poté v roce 1984 prodal dalším majitelům, kteří ho v roce 1986 zas zavřeli.

„Miluju tu atmosféru – ten pocit, to nadšení. Je to místo, kam přijdeš, když chceš uniknout. Když tam tancuješ, jsi prostě volný.“

Michael Jackson o Studiu 54

Nic než jen dobré PR

Steve Rubell a Ian Schrager, spolubydlící z univerzity na Syrakuské univerzitě, se pustili do podnikání v nočních klubech poté, co se jim nepodařilo rozjet jejich první podnik, řetězec steakových restaurací. Žena, která má také lví podíl na tom, že se ze Studia 54 stalo hřiště celebrit, byla Carmen D’Alessio. Podnikatelka v oblasti public relations v módním průmyslu, jejíž seznam zahrnoval jména jako Bianca Jagger, Liza Minnelli, Andy Warhol a Truman Capote. I díky ní se proměnilo slavnostní otevření klubu v články na předních stranách newyorských plátků a její pozdější snahy – třeba to, že na její oslavě 30. narozenin byla Bianca Jagger a pózovala na bílém koni – ještě více rozvířily veřejné okouzlení Studiem 54. Nejen obvyklí návštěvníci z řad celebrit – herci, modelky, hudebníci a sportovci, ale také politické osobnosti jako Margaret Trudeau, Jackie Onassis a šéf Bílého domu Hamilton Jordan se v klubu objevovaly během jeho krátkého rozkvětu.

Z hudebního hlediska se Studio 54 nesnažilo prolomit něčím novým, ale spíše nakrmit své návstěvníky známými tanečními hity. Umělci jako Grace Jones, Donna Summer a Gloria Gaynor se tam sice živě ukázali, ale Studio 54 patřilo hlavně DJům a volnému zábavnímu programu, který poskytoval okázalý personál a klientela. Zatímco v popových hitparádách vládla diskotéka, mezi diskotékami kralovalo Studio 54. To si užívalo zlatou éru trvající od otevření v roce 1977 až po slavnostní zavírací večer 4. února 1980 – párty se jmenovala příznačně “The End of Modern-day Gomorrah.“ Rok 1980 byl také začátkem éry H.I.V./AIDS, přičemž první případy se objevily přibližně v době zavření klubu. A vzhledem k tomu, že Studio 54 bylo slavné nejen pro své drogové prožitky, ale i pro nekončící sexuální zažitky, byla doba zavření daná asi i osudem.

Děly se tam šílené věci

V historii bylo jen málo míst bláznivějších než Studio 54. Možná, že většina večírků Řeků nebo Římanů by mohla klubu dělat konkurenci, ale to je asi tak všechno. Na relativně malém prostoru se střídali jedni z nejkrásnějších a nejbohatších lidí, kteří kdy žili. Byli mimo realitu vnímání kvůli drogám a oddávali se svým nejšpinavějším fantaziím. Bylo zcela běžné potkat v klub lidi chodící bez oblečení.

Lidé se zoufale snažili dostat dovnitř od první noci, kdy se klub otevřel. Kupodivu jedním z prvních návštěvníků klubu byl Donald Trump. Podle Daily Beast neměl se svými přáteli problém se tam dostat, protože se před kubem objevil „nemoderně“ brzy a byl v podstatě první v řadě. Ale brzy se dav v klubu začal rozrůstat do nevídaných rozměrů.

Ti tenkrát čekající dnes říkají, že věděli, že jsou součástí něčeho historického. Byli tehdy ochotni počkat a doufat, že si jich někdo všimne a pozve je za sametový provaz, který je separoval od veškeré zábavy. Ne, že by vyloženě čekali na to, až se dostanou dovnitř, aby mohla začít zábava. Do půlnoci se z obrovské skupiny na ulici stali „Sodoma a Gomora“. Bylo to naprosté šílenství.

Jeden lékař si úmyslně sebou vzal obrovskou krabici Quaaludes (Quaaludes bylo sedativum na předpis s hypnotickými účinky, v 70. letech velký trend a klasicky známé jako „panty droppers.“). Podal je několika desítkám lidí kolem sebe a čekal 15–20 minut, než Quaaludes začalo fungovat. Muži a ženy se začali svlékat a nastaly „šílené sexuální orgie“. To vše v obrovském davu lidí na ulici na Manhattanu.

Být slavný nezaručovalo automatický vstup

Vstup do Studia 54 nebyl samozřejmostí. Nexistovalo žádné pravidlo pro to, koho u vstupu pustí dovnitř a koho ne. Majitel Steve Rubell to bral jako hru s cílem dokonalé kombinace lidí. Čím extravagantnější outfit, tím větší šance se dostat dovnitř.

Pokud jste ale byli slavní a majitelé vás měli rádi, mohli jste se dočkat hodně věcí. VIP salónku s extra security nebo přestavení celého klubu, nových kulis za desítky tisíc dolarů jenom do vašeho stylu. Dolly Parton přestavili na jednu noc celý klub do country stylu. Prý aby se „cítíla jako doma“. Ze slepic nebo koní pobíhajících mezi balíky slámy u ale Dolly moc nadšená nebyla. Byla to její první návštěva klubu a spíše jí to vyděsilo.

Vyhazovači měli obrovskou moc. Jejich vedoucímu Marcovi Beneckemu bylo tehdy pouhých 19 let, ale díky svému postavení se stal jedním z nejdůležitějších lidí v New Yorku. Podle časopisu Rolling Stone mu lidé nabízeli cokoli, aby se dostali dovnitř. Někdy i tisíce dolarů. The Independent uvádí, že někteří nabízeli dokonce svá těla. Benecke říká, že i tohle někdy přijal.

Když nefungoval sex ani peníze, lidé byli agresivní. Jednou v noci se odmítnutý návštěvník vrátil a hrozil zbraní. Vyhazovači byli pravidelně kvůli bezpečnosti doprovázeni domů a ze stejného důvodu třeba byly i odpadkové koše udržovány stále prázdné. Někteří snaživci byli hodně kreativní. Nebylo tak neobvyklé, že se snažili vyšplhat přes sousední budovu pomocí plného horolezeckého vybavení a pokoušeli se dostat na nádvoří přes tři metry dlouhou zeď s ostnatým drátem nahoře. Jeden zoufalý snaživec skončil tragicky, když byl v černém kravatovém obleku nalezen mrtvý ve větracím otvoru.

Zatímco klub chtěl přilákat co nejvíce celebrit, jen to, že byl někdo slavný, nutně nezaručovalo vstup.

Dva lidé, o kterých víme, že nebyli do klubu vpuštěni, byly disko legendy Nile Rodgers a Bernard Edwards z kapely Chic. Osobně je tam sice pozvala Grace Jones na silvestrovskou párty, ale seznam hostů nebyl zaktualizován. Byli tak naštvaní, že jim byl odepřen vstup, že o tom napsali píseň. Jakmile po vyprchání původních emocí v textu nahradili vulgární výrazy, stal se z původně jakéhosi nedorozumění hit „Le Freak“.

Lidé, kteří se dostávali dovnitř byli bizarní. Daily Beast říká, že první večer se 11letá Brooke Shieldsová nejen velmi nelegálně dostala dovnitř, ale majitel ji vzal osobně do DJ salónku. Existuje také slavný obrázek bývalé první dámy Betty Ford (která rok předtím přestala pít a užívat léky na předpis), jak se potulovala s hvězdami, zatímco příslušníci tajné security stojí za ní. Sedmdesátsedmdesátiletá vdova, která se stala známou jako „Disco Sally“, byla sice obyčejná, ale vždy se dostala dovnitř.

Drogy byly naprosto všude

Aby se klub vyhnul přísným pravidlům týkajícím se podávání alkoholu, neměl ve skutečnosti po dlouhou dobu permanentní licenci na alkohol. Místo toho každý den, který bylo otevřeno, žádali o licenci dočasnou. Úžasně to fungovalo, dokud to fungovat nepřestalo.

Podle článku z New York Times z té doby se jednou ale stalo, že jim dočasná licence udělana nebyla. V klubu byly umístěny cedule, kde se majitelé omlouvali, že nemohou podávat alkohol. A tak místo alkoholu tekl proudem džus. Být bez alkoholu samozřejmě nebyl problém, protože to byly sedmdesátá léta. Alkohol nebyl to hlavní, po čem lidé toužili. Ze střechy Studia 54 visel nad tanečním parketem obrovský půlměsíc s tváří a lžící kokainu pohybující se do a z nosu.

MSN označila užívání drog za endemické. Byla to stejně velká část zážitku ze Studia 54 jako tanec. Lidé si v pohodě vzali poppers na taneční parket a pak si v temných zákoutích dávali heroin. Bylo to nejen akceptované, ale jedním z největších dodavatelů byl spolumajitel Steve Rubell. Nechvalně se procházel v polstrovaném kabátě, který skrýval hromadu kokainu, Quaaludes a poppers. Kdyby vás měl rád, určitě by vám něco dal. Majitelé věděli, že potřebují, aby do klubu chodily celebrity a zároveň ale věděli, že celebrity mají rády drogy zdarma. Posílali pro ně tedy limuzíny se spoustou kokainu.

Daňové úniky ukončily party léta

Studio 54 mělo několik epických let, ale to bylo vše. Diskotéka neumírala, zájem o klub neustával, ale jeho majitelé byli podvodníci. A své podvody rozhodně nedržely v tajnosti. Podle listu Independent se v roce 1978 spolumajitel Steve Rubell v rozhovoru otevřeně chlubil tím, jak se věci mají, a rok předtím řekl „jen mafie vydělala více peněz“. Srovnávat se s organizovaným zločinem není nejlepší nápad, pokud máte, co skrývat. Získali pozornost IRS, v klubu proběhla razie pro podezření z daňových úniků. Nad stropními panely našli pytle plné peněz.

Na rozdíl od většiny podniků, které s účetními knihami manipulují, Studio 54 vedlo podrobné záznamy o svých nezákonných machinacích. Zaznamenávali, mimo jiné, také podrobně, kolik kokainu prodávali, pomocí tajného hesla „party favors“. IRS pak nešlo oklamat.