Glass Peaks: Nahrávání v Abbey Road byl nezapomenutelný zážitek

Glass Peaks jsou londýnská kapela, složená ze tří nejlepších kamarádů, kteří se ale označují spíš za bratry. Před pár dny vyšlo jejich první EP s názvem It’s Raining on the Wrong Side of the Window a to až po několikaleté existenci kapely. Proč čekali na vydání tak dlouho a jaké bylo nahrávání v Abbey Road jsme se zeptali Granta (bicí), Alfieho (zpěv a basa) a Jakea (kytara).

Nejdřív bych se chtěla zeptat, jak se vám teď v Londýně daří vzhledem k aktuálnímu světovému dění?

Grant: Překvapivě dobře. Izolační deprese se zatim neobjevila.

Alf: Dobře, díky za optání! Myslím si, že začínáme být už trošku unavení z té izolace, ale je to pro dobro všech, takže dodržujeme, co se má.

Jake: Pro mě je každý den jiný. Někdy jsem nejradši jen tak doma a nikam nejdu. Jindy bych zase rád šel se psem někam do přírody a někdy mi chybí kontakt s lidmi.

Jak karanténa ovlivňuje kapely v Londýně jako jste vy?

Grant: No, nesmět hrát koncerty je vážně úplně na nic. Ale na druhou stranu máme zas víc času psát nové věci. Každá mince má vždy dvě strany.

Jake: Když přemýšlím o tom, o kolik festivalů jsme přišli, kde všude jsme mohli hrát a jak super to mohlo být, jsem z toho trochu smutný. Ale nejsme jediní, tak se prostě vezem na společný vlně.

Alf: Nemůžeme to změnit, tak aspoň ten fakt, že jsme všichni na stejné lodi, je trochu uklidňující. Aspoň nás to všechny nutí vymýšlet způsoby, jak se s tím poprat a při tom hrát, vymýšlí se nové koncepce koncertů, a všichni se můžeme chystat na naše koncerty, až se svět zase vrátí do normálu,

View this post on Instagram

“From the overt, sarcastic wit to its innately catchy sensibilities, to its underlying, heavy cutting edge, there are layers and facets to Glass Peaks and their sound which separate them from the pact.” Huge love to @realrealclout for premiering ‘Never Really Left’ – check it out via the link in our bio ⚡️

A post shared by GLΛSS PEΛKS (@glasspeaks) on Feb 27, 2020 at 5:00am PST

Jste teď teda víc produktivní nebo si vyhrazujete spíš čas na odpočinek a zaměřujete se víc na sebe?

Grant: Zatím jsme byli extra produktivní. Myslím, že jsme rozdělali tak tři až čtyři songy.

Alf: Jo, snažíme se zůstat co nejvíce produktivní. Asi to zní divně, ale zaměřit se jen na sebe a odpočívat, je pro mě docela težký. Vždycky mám pocit, že bych spíš měl něco dělat a jsem frustrovaný, protože nedělám nic produktivního a netvořím. Napsal jsem pár písniček. Z toho mám fakt radost.

Jake: Hudebně jsme byli docela produktivní. Vydávání EP během globální pandemie je taky docela zvláštní zážitek.

Na to jsem se chtěla zeptat.. Jaké je vydávat první EP v této době?

Grant: Já si vlastně myslím, že to bylo docela dobré načasování. Všichni jsou doma, mají čas objevovat novou hudbu. Takže vydat rovnou celé EP je super.

Jake: Vypadá to, že lidi mají fakt čas to vstřebat. Máme radost.

Alf: My máme vnímavé posluchače, což je naprosto skvělý! Lidé spíš aktivně poslouchají hudbu kvůli změně, než aby si jí pasivně pouštěli jen na pozadí. Je úžasný vědět, že nad hudbou fakt přemýšlejí a nějakým způsobem jí vstřebávají. Měli jsme super zpětnou vazbu.

Povězte nám teda něco víc o tomto EP.

Grant: Chtěli jsme vytvořil zvukový zážitek a vzít lidi na takovou cestu. Stejně jako koncepční alba, například Dark Side of the Moon, jsme chtěli vykreslit atmosféru a příběh doprovázený hudbou.

Alf: Jo, bylo to o vzetí posluchačů na cestu. Chtěli jsme na té cestě vytvořit atmosferu pro každý track. I když v tomto EP není příliš zjevný příběh, proces jeho vzniku nebyl tak moc odlišný od alba s nějakou koncepcí. Většinou se zabýváme tématy, jako je toxicita sociálních médií, láska, sex a vztahy, smutek, posouvání se dál atd. Řekněme, že tohle EP je místy i poseté sarkasmem a humorem. Mám pocit, že jsme odvedli velký kus práce, která snad bude promlouvat k mnoha lidem.

Vaši osobní oblíbenci na EP?

Grant: London is Concrete. Potom, co byla písnička hotová, přišli jsme na název It’s Raining on the Wrong Side of the Window.

Jake: Mám rád Never Really Left. Je to takový typický Glass Peaks song a je to sranda. Možná asi největší, kam se můžeme dostat, protože hudebně jsme vtipní asi jako deštivý víkend. (smích)

Alf: Můj oblíbenec je São Paulo. Je úzkostlivá, a líbí se mi na ní, že vůbec nenásleduje přirozenou formu nebo strukturu; je to skoro jako nějaký proud vědomí. Je v ní tolik vrstev. Pokaždé, když se k ní vrátím, mám pocit, že jsem v ní našel něco jiného.

Jak dlouho trvalo dát tohle EP dohromady? A proč jste nepřidali i starší písničky typu I’m Okay?

Grant: Cítili jsme, že je potřeba nový začátek. Máme ty starý písničky pořád rádi, ale naše hudba se za poslední roky hodně změnila a z novějšího materiálu jsme byli víc nadšení.

Jake: Nastal čas na něco nového a víc spicy. Odezva byla skvělá.

Alf: Ty písničky máme rádi, takže jsme si mysleli, že bude jednoduší je na to EP hodit, ale na druhou stranu jsme to necítili jako správnou věc. A náš zvuk se také vyvíjí, takže i když v naší hudbě pořád existují prvky těch starých písniček, které máme rádi a stále je zapojujeme, dochází k určitému posunu a ve světě, do kterého hudebně míříme, by tyto písničky jednoduše nefungovaly.

Proč jste tak dlouho čekali na vydání prvního EP? Glass Peaks existují víc jak čtyři roky..

Grant: Mysleli jsme, že ho vydáme minulý rok. Nicméně okolnosti tomu chtěly jinak.

Alf: Byli bychom rádi, kdybychom ho vydali daleko dřív. Ale jak řekl Grant, okolnosti, které jsme nemohli ovlivnit, to změnily. Svým způsobem je to dobře. Možná, že by se nám nepovedlo něco, s čím jsme tak spokojení, jako s Raining.

Vydali jste politický song s názvem Architect. Jak důležité je pro vás propojování politiky s hudbou? Plánujete v budoucnu vydat víc takových songů?

Alf: Myslím si, že je důležité použít svůj hlas a postavit se za věci, kterým věříte. Lidé by neměli bát mluvit o věcech, o kterých si myslí, že jsou morálně špatné. Nemám pocit, že budoucnost Glass Peaks spočívá v psaní politicky nabitých písní, ale uplně to vyloučit nemůžu. Dojde-li k něčemu, co mě donutí o tom napsat víc, možná bude další song,

Glass Peaks začínali s jiným zpěvákem. Jak jste přišli na to, že je Alfie ten ideální adept na pozici hlavního vokálu?

Grant: Alfie to nakonec vzal na sebe. Po odchodu bývalého zpěváka jsme zažili pár drsných měsíců a on se k tomu postavil čelem. A hlavně, chtěl příjmout výzvu. Na stage je charismatický a hlavně je neskutečný muzikant. A taky… slyšeli jste jeho sametový hlas?

Jake: Vzpomínám si na to úplně přesně. Řekl jsem řekl Alfovi, že to budu já nebo on, kdo teď bude muset zpívat, ale že já jsem na to přílič stydlivý, takže vlastně neměl na výběr (protože Grantovi nikdy nedovolíme šahat na mokrofon). Pamatuju si, jak jsem seděl na posteli a říkal Alfovi celé hodiny, že to dělá pro kapelu a dodával jsem mu odvahu a sebevědomí. A to je vlastně den, kdy jsme napsali I’m Okay.

Vypadáte, že jste hodně dobří přátelé a trávíte spolu čas, i když zrovna neděláte hudbu. Jak jste se poznali a jak jste přišli na to, že založíte kapelu?

Grant: Já znám Jakea ze školy, což je už víc jak deset let. On je něco jako můj druhý brácha. A Alfiemu mě představil právě Jake. Já a Jake jsme měli kapelu ještě před Glass Peaks. Pak jsme založili Glass Peaks a Alfie byl přizvaný jako basák.

Jake: Já nemám bratry, takže jsem rád, že mám tyhle dva idioty. (smích). Jsou pro mě vším a ještě mnohem víc. Jsme si hodně blízcí a je to skvělý. Fakt mi během posledních let hodně pomohli. Jak řekl Grant, měli jsme kapelu už předtím na škole. Když jsem se později po pár měsících vrátil z Ameriky, chtěl jsem zase založit novou kapelu. A takhle vznikli Glass Peaks.

Alf: Jsme fakt jako bráchové. Nevim, co bych bez nich dělal. Jsem velmi vděčný za to, že máme kapelu zrovna spolu. Máme spolu pár fakt speciálních vzpomínek a jsem si jistý, že jich ještě spousta přibyde.

V září minulého roku jste vydali video pro písničku Asbestos, které jste nahráli v Abbey Road Studio. To je samozřejme obrovské jméno v hudební historii. Co musí kapela udělat, aby dostala šanci tam nahrávat? Je to težké?

Jake: Nahrávání v Abbey Roas byl fakt splněný sen.

Alf: Měli jsme štěstí, že máme kamaráda, který tam v té době pracoval. Pozval nás na nahrávání po tom, co jsme ho roky ukecávali. Není to úplně místo, které si jen tak můžete zabookovat a nahrávat tam. Takže jsme měli neskutečné štěstí. Byl to senzační zážitek.

Na začátku roku jste měli první velký koncert v kostele St. Pancras. Jaké to bylo a proč jste si vybrali zrovna kostel jako místo pro první vlastní koncert?

Grant: Chtěli jsme tento rok začít velkolepě. Já a Jake jsme na tomhle místě hráli s naší předchozí kapelou a věděli jsme, jak moc pro nás tohle místo znamená. Ta show byla skvělá, lidi byli skvělí a byla to nezapomenutelná noc.

Jake: Kostel byla moje první volba kvůli tomu, jak moc speciální místo a prostředí to je. Je temné a tajuplné. Podobně jak naše hudba. Místo bylo akorát tak velké a ta noc byla neskutečná.

Alf: Je to docela krutý, protože tenhle koncert krásně odstartoval náš rok, ale potom se svět zamkl do izolace. Show byla skvělá. Ten kostel je úplně nádherný, krásné prostředí.

Jaké jsou vaše plány po izolaci?

Grant: V téhle světové situaci je všechno ve hvězdách. Nicméně koncerty, turné a nahrávání jsou priority.

Jake : DRINKY!!! Chci hrát v Evropě a dostat naší hudbu víc do světa.

Alf: Jednoznačně další EP, to je jasný! A taky víc koncertů. Doufám, že i mimo Anglii. Taky bychom chtěli dohnat točení klipů na písníčky z EP.

Moc děkujeme za rozhovor a držíme palce!

I my děkujeme!