Scházíme se s Aiko na Divoké Šárce, abychom udělali fotky k tomuto rozhovoru. Aiko, vlastním jménem Alena Shirmanova, působí jako éterická bytost, od které byste v životě nemohli slyšet sprosté slovo. V roce 2015 prošla soutěží Superstar, za sebou má hraní po Evropě, stěhování do Anglie a novou debutovou desku. Jaká je práce se zahraničními producenty a jak si Aiko zvládá dělat booking sama se dozvíte v dnešním rozhovoru.
V roce 2015 jsi se zůčastnila soutěže SuperStar. Zajímalo by nás jak taková typická indie holka začne zvažovat účast v komerční televizní soutěži?
Přihlásila jsem se tam spíše ze srandy a bylo i pro mě překvapení, když jsem se prvně dozvěděla, že jsem se dostala dál. V té době jsem ještě neměla tolik představu o tom, jakou hudbu chci dělat, jenom jsem věděla, že se v tomto oboru chci pohybovat a celkem jsem si užívala to, když člověk poprvé vystupuje a je celkově víc uveden do hudebního světa. Teď se té nálepky ale nemůžu úplně zbavit.
Dalo ti to něco víc než tu nálepku?
Určitě to uvědomění, že se chci v hudbě dál pohybovat a že člověk se musí snažit něčím vyjímat. Proto mě to i nakoplo dělat a posouvat vlastní tvorbu. Přeci jenom je strašná spousta lidí, kteří “jenom” umí zpívat.
Jak tedy hudebně vyrostla Aiko od té doby, co vylezla ze Superstar?
Aiko přešla od coverů k vlastní tvorbě, vydala EP a album, aktivně začala vystupovat (a že se nejdřív dost styděla, takže za poslední rok jsem se i posunula k tomu, že se opravdu těším a miluju být na stage) a hlavně přišla na to, o čem jí baví psát, na svět produkce hudby a spoustu dalších věcí.
Zmínila jsi koncerty. Koncertuješ docela dost i v zahraničí. Jak se o tobě dozvídají?
Vždycky jsem věděla, že bych chtěla zkusit i zahraniční scénu kvůli tvorbě v angličtině. Nedávno jsem se přestěhovala do UK na vejšku, celé mi to dávalo smysl. Proto jsem se také, když jsem posílala promotérům nabídky na hraní, neomezovala jen na ČR, ale posílala do Německa, Maďarska i UK. A když člověk začne hrát jinde, tak se za prvé rozhlíží, zjišťuje, kam je možnost se dostat, nabídne svoje vystoupení a za druhé je tu pak někdo, kdo umělce zahlédne, začnou mu chodit nabídky a tím se to pomaličku rozrůstá.
Takže nemáš někoho, kdo by ti dělal booking?
Nemám, všechno si dělám sama.
A neuvažovalas o tom, že by možná už byl čas, kdy udělat ‚team Aiko‘?
Zvažuju a rozhodně je to něco, co mám už délší dobu v plánu! Je to spíše o tom, že úplně nevím, kde začít.
Před týdnem jsi vydala debutové album Expiration Date. Jak dlouho trvalo jeho natáčení a počítala jsi s kolika lidmi jsi na něm pracovala? Přijde mi, že každý tvůj song dělá někdo jiný.
Je tomu tak! Záleží, jak to člověk počítá. Song Vulnerable byl vydaný už začátkem 2019. Musím se přiznat, že v té době jsem ale neplánovala album. Reálně jsem se o albu začala zamýšlet kolem října 2019, když jsme dokončovali Bad Influence. Aktivně jsem začala pracovat na albu, když začala karanténa – od března vzniklo postupně 6 songů. Pracovala jsem na něm se 7 lidmi. S některými z nich jsem se poznala dříve a dobře jsme si hudebně sedli, takže jsme stihli provést společně víc věcí. S některými to byla první spolupráce.
Je mezi nimi někdo, u koho máš fakt radost, že je na albu podepsaný?
Rozhodně! Samozřejmě jsem ráda za všechny, kdo se mnou na albu pracovali. Produkovat spolu hudbu tak, aby obě strany byly spokojené je magie – obě strany si musí dobře sednout. Je to skoro jako v romantických vztazích. Každopádně, jsem velmi ráda za Filipa Vlčka, se kterým mám na albu 2 songy. Jsem guilty, že naše společné písničky si jedu v autě (hlavní kontrola, jak zjistit, jestli je song dobrý), protože mě fakt baví. Další je Patrick James Pearson, producent, se kterým jsem se potkala v UK. Sedli jsme si hned při prvním setkání a pamatuju si, jak mi přišlo zajímavý, že hudbu oba vnímáme i vizuálně – jako jedna z vět při loučení bylo „pošli mi fotky/moodboard, z kterých vycítím atmosféru, kterou v songu chceš“. Společně máme taky 2 songy, většinou s takovou tmavší atmosférou. Ale jak říkám – počas karantény jsem poznala některé další producenty, se kterými se těším i na další spolupráci, jako třeba Boris Carloff.
Jak moc stěhování se do Anglie, případně studium hudby v Anglii, ovlivnilo hudebně tebe? Krom toho, žes tam určitě musela potkat spoustu vlivných hudebních jmén. Třeba zrovna Patricka.
Ovlivnilo, a to určitě ve spoustě způsobech – studuji hudební obor, tudíš jsem hudbou neustále obklopená. Začala jsem jí jinak vnímat. Učím se produkovat, takže i produkci jsem začala rozumět o něco více. Miluji velká města a přestěhovala jsem se do Londýna. Mám neustálou inspiraci všude kolem – různá témata na psaní, nové pocity, ale i nové zvuky a vjemy. Také jsem začala malinko působit na britské scéně. Aktivně jsem začala koncertovat, poznávat se s jejich scénou, inspirovat se a pomaličku se měnit – hlavně jsem se tak „vyloupla“ ze své skořápky. Mnohem méně se stydím, nebojím se říkat své nápady, i když se ve výsledku nepoužijí. A Patrick je nejenom skvělý producent, ale byla jsem taky zvědavá, čím se liší producenství v Čechách a UK.
Čím tedy?
Pracovala jsem se třemi britskými producenty. Jediné, v čem se to tak lišilo, je asi to, že ještě než vůbec začnete, tak si společně sednete, pustíte si, co vás navzájem baví a inspiruje. Povíte si vzájemnou představu, poznáte se prostě víc jako lidi. Nějakou dobu to pak vstřebáváte, přemýšlíte a teprve potom už je proces podobný – jdete společně do studia where the magic happens.
To se ti s žádným českým nestalo?
S Filipem. Jinak je to z většiny tak, že si povíte pár představ a jdete hned na věc.
Když máš takhle možnost producentovi pustit něco jako inspiraci, co mu pustíš?
Vždycky hned jako první pouštím Auroru. Miluju její hudbu a velmi mě inspiruje! Jinak pouštím Foals, Daughter, Jungl,… Z těch, co nepouštím, ale miluju jsou třeba Katarzia, Marilyn Manson, Tamino..
Jak zvládáš studium a život v Anglii? Hodně se říká, že umělecké obory v Anglii jsou plné talentovaných lidí a je tam velká konkurence. Cítíš jí i ty?
Co se týče vejšky, tak mě baví, že je více praktická než teoretická. Člověk má možnost ten předmět ihned aplikovat. Zatím to pro mě tak těžké nebylo. Byl to teprve první rok, tak uvidíme. A co se týče talentovaných lidí – je to určitě pravda. Londýn je celkově přeplněný skvělými hudebníky. Snažím se nebrat konkurenci jako zlo, ale spíše jako něco, z čeho se můžu učit, pozorovat, co dělat lépe a jinak. Naučit se dávat do toho všechno a doufat v nějakou míru štěstí, že se povede se prosadit.
Stejně tak, jako střídáš producenty, střídáš lidi, kteří dělají tvé klipy. Hodně umělců pracuje pořád s těmi samými. Vidíš v tom vizi nějaké vizuální odlišnosti? Nebojíš se potom, že budou klipy až moc odlišné a nebudou k tobě sedět?
Vizuální odlišnosti oceňuju, protože nechci, aby všechno bylo stejné. Zároveň, vzhledem k tomu, že si pečlivě vybírám, s kým budu pracovat, nastuduju si předem jejich tvorbu tak, aby seděla k té mojí a prodiskutujeme představu. Ale je to stejné jako s hudebními producenty, plánuji s některými spolupracovat určitě znovu.
Jaký je tvůj oblíbený klip?
Řekla bych, že poslední tři. Apology má temnou, zajímavou atmosféru, která mě na něm moc baví, Down mi příjde dobře artisticky zpracované a propojené a Bad Influence má hravou, fun náladu, kterou mé předchozí klipy nemají.
Na závěr skoro každého rozhovoru se ptáme na sny a cíle. Co jsou tvé sny a cíle?
Můj sen byl odmalička se dotknout svou hudbou co nejvíce lidí, vyprodávat arény, dělat tours a major festivals, což momentálně jako sen přetrvává. Teď, v současné době, bych ráda, aby lidi při poslechu mojí hudby něco cítili, utvářeli si k tomu vzpomínky – vím, že sama mám spjaté některé písničky s lidmi, místy a zážitky. Ráda bych se dostala pod label, utvořila kolem sebe tým lidí, se kterými bychom spolupracovali na Aiko a dál tvořila, vydávala. Taky bych ráda více propracovala svá živá vystoupení, zapojila do toho více lidí, přidala vizuální efekty, choreo. Ale hlavně mě musí hudba pořád bavit a naplňovat, což stále platí.
